pátek 28. prosince 2012

Hobit aneb kde se stala chyba



Hobit Petera Jacksona z jakéhosi důvodu má tendenci  produkovat dlouhé, mnohomluvné, nicneříkající recenze. Podle mě udělali autoři chybu zhruba v tomhle:

 První díl Hobita je bohužel ne sice špatný, ale nezajímavý, sterilní film, jemuž chybí jádro.

Jak každý ví, Hobit je adaptace knihy JRR Tolkiena Hobit, aneb cesta tam a zase zpátky. Tedy, film je první díl trilogie, jelikož režisér Peter Jackson se rozhodl děj této nepříliš tlusté knihy rozdělit na tři části.
 Rozkouskování Hobita na tři díly by bylo nepochopitelné rozhodnutí nebýt toho, že pokračováním Hobita je Pán prstenů, mnohem slavnější kniha rozdělená do třech svazků, natočených rovněž Jacksonem.
Mez Tolkienovými knihami ovšem existuje velká propast ve stylu. Hobit je příběh zrozený z vyprávění, jež Tolkien vymyslel pro své děti. Narozdíl od Pána prstenů se neodehrává v dokonale promyšleném fiktivním světě. Ani v něm nenajdeme, snad s výjimkou závěru, žádný velký „filozofický přesah“, čili názory na život, vesmír a tak vůbec, které Tolkien velmi obratně a nenápadně vpašoval do Pána prstenů. Je to prostě příběh usedlého pána, který se dostane do pohádkové říše, kde při cestě za pokladem zažívá různá dobrodružství. Souvislost světa, v němž se odehrává Hobit, s Tolkienovou Středozemí, jejíž podobu již autor vytvářel dlouho předtím v nepublikovaných pracech, byla v době, kdy byl Hobit napsána, dosti volná. Teprve později, když psal Pána prstenů, Tolkien rozvinul koncepci, že jeho děj se odehrává ve Středozemi, ale tisíce let po autorem rozpracovaných příbězích z toho světa (které Tolkien nikdy nedokončil a byly vydány posmrtně pod jménem Silmarillion), které tudíž v Pánu prstenů plní úlohu pradávné historie, na níž se občas odkazuje - literární trik tak úspěšný, že v něm Tolkiena kopíruje skoro každý.

Peter Jackson se pokusil tuto propast ve stylu ve svých adaptacích systematicky vymazat. Jeho Pán prstenů a Hobit jsou si svým stylem mnohem podobnější než Tolkienův Pán prstenů a Hobit.

 V případě Hobita toho Jackson, dosáhl tak, že jej zasadil „hlouběji“ do Tolkienova fiktivního světa než sám autor předlohy,  jelikož ve scénáři rozsáhle čerpal z Pána prstenů, zejména z jeho Dodatků, zabývajících se historií Středozemě.

Výsledkem je film s plastičtějšími charaktery a dějem než má samotná kniha. Zejména Thorin Pavéza, král trpaslíků v exilu, který v knize až na závěrečné kapitoly příliš neprojevuje  jako samostatný charakter, je ve filmu povýšen prakticky na třetí hlavní postavu vedle Bilba a Gandalfa.

Bohužel Jackson dobrou myšlenku zmařil tím, že přitom neměl odvahu z knižní předlohy nic škrtnout. A to jakože opravdu nic, v řadě scén film „opisuje“ knihu řádek po řádku. V důsledku toho je strašlivě dlouhý a atmosféra jednotlivých scén spolu neladí.

Dále, podobně jako už v Pánovi prstenů, Jackson oproti knize podstatně přidal na bojových scénách. Bohužel, opět podobně jako už  v Pánovi prstenů tyto jsou dlouhé, neakční, odehrávají se za zvuků dunivé „epické“ hudby a tudíž celkově nezajímavé. V Pánovi prstenů byly alespoň vzhledem k rozpočtu možné inscenovat působivé bitvy obrovských armád, což v Hobitovi příliš nejde, ne snad že by nebyly peníze, ale v první části knihy má Jackson k dispozici třináct trpaslíků, jednoho hobita a jednoho čaroděje, s čímž se žádná z vojenského hlediska významná bitva na plátně vyrobit nedá.

Nejpůsobivější scéna je tak na úplném začátku, jelikož v rozporu s knihou po vzoru „svého“ Pána prstenů tam Jackson vkládá historickou retrospektivu zobrazující zničení království trpaslíků drakem, tedy událost o které o pár minut později trpaslíci v souladu s knihou vyprávějí Bilbovi. Na konci filmu se přitom žádné Velké finále nekoná, urazili jsme přece teprve třetinu cesty. Špatný nápad.

Na druhou stranu, až Jackson natočí další dva díly Hobita, které se budou zabývat podle mého soudu působivějšími částmi předlohy, bylo by fajn, kdyby je následně sestříhal a udělal z nich jeden přijatelně dlouhý film. Ten by mohl být výborný. Mohl..

čtvrtek 20. října 2011

Bonnie a Clyde

Vždycky jsem si myslel, že psaní o filmech je zajímavější než právničina (ano, v tomhle ohledu jsem celkem normální), takže je čas si to ověřit. Jo, a je to poněkud nanečisto, a první pokus, žádný zázrak.
Na zkoušku začněme s klasikou filmu, kterou jsem předtím neviděl (to jest, dosud). Hned na začátek poněkud trapně přiznávám, že režisér Arthur Penn je mi jinak úplně neznámý, holt generační propast, prý byl ale již v té době uznávaný, i když je to jeho bezpochyby nejslavnější film. Tak, to máme z krku.
Bonnie a Clyde nejsou jednoduchý film na zhodnocení. Samozřejmě, vzhledem k tomu, že jsem tohle nikdy předtím nedělal, možná by mi takový připadal každý film, ale důvody proč se hodnotí špatně, jsou přesto zajímavé.
Především, film nepasuje do škatulky, kterou jsem si pro něj předem vytvořil. Čekal  jsem, že dílo s nálepkou ve své době skandální "romantické gangsterky" bude připomínat Tarantina, Rodrigueze apod. Je pravda, že Bonnie a Clyde změnil Hollywood a otevřel výše jmenovaným pánům dveře, ale přesto se od jejich stylu dost liší. Ale začněme od začátku.
USA ve 30. letech. Zuří hospodářská krize. Neviditelná a nepochopitelná pohroma ničí zemi. Někdejší střední třída nejsou schopna splácet dluhy, její majetek zabavují banky, a rozšiřuje řady hladových tuláků v autech. Samotné banky ovšem taky krachují. Plakáty kampaně Franklina Roosevelta, slibujícího Američanům "New Deal", jsou na každém rohu. V kinech běží jakýsi muzikál, v němž se zpívá "S krizí je konec" a "Konečně se můžeme podívat domácímu do očí".
V této atmosféře nádherná číšnice Bonnie Parker přistihne z kriminálu čerstvě propuštěného šviháka Clyda Barrowa, jak vykrádá auto její matky. Story může začít.
Vzhledem k tomu, že prožíváme největší hospodářskou recesi od 30. let a bankéři jsou dnes obdobně populární jako tehdy, film dnes vypadá nejspíš aktuálněji než v 60. letech, z nichž pochází.
Bonnie a Clyde byly natočen podle skutečných událostí, i když netuším nakolik věrně. Zmiňuji se o tom jen proto, že jsem si uvědomil, že tento fakt u mě mohl podvědomě snížil obdiv ke skvělému scénáři. Budu-li vycházet z toho, že je to celé kompletně vymyšlené, tak scénář je naprosto geniální (jeho autory jsou David Newman a Robert Benton). Všechno je to uvěřitelné, žádné logické lapsy.
Což mě přivádí k nenápadné realističnosti filmu. Tím nechci říct, že by snad Bonnie a Clyde postrádal hollywoodský třpyt, romantický nátěr, rutinně používaný americkými studii jako antidotum proti šedivému životu filmového diváka, nápadně chybějící v "evrospkých nezávislých" filmech, naopak v Bonnie a Clyde je ho tolik, že z obrazovky přímo odkapává, jenže, k čemuž se dostanu dále, v tomto případě působí jako organická součást zápletky. Pokud jde o realističnost, její nejviditelnější znak je, nemohu si pomoci, to, že auta nevybuchují pod palbou jako sudy s výbušninami. Ale v Bonnie a Clyde se šlo dále, považte, přestřelky nefungují jako hudební klipy, sociální pozadí je, jak už bylo zmíněno výše, zcela reálné, a to nejdůležitější - psychologická realitičnost. Ve filmu je celkem 5 charakterů hodných toho označení, a řada vedlejších postav, které se příběhem mihnou (je fakt, že jeden z nich je o dost významější). Důležité je, že všechny hlavní postavy jsou gangsteři na útěku před zákonem smíšeném  s pácháním dalších zločinů, nemáme zde žádnou paralelní perspektivu na detektivy, kteří by po nich pátrali.
Kromě Warrena Beattyho, který nejenže hrál Clydea, ale film také produkoval, a vyprosil si od studia, že bude natočen, to byli v té době neznámí herci, z nichž se ale v jeho důsledku stali hvězdy. Clydova bratra hraje Gene Hackman. Velmi působivá je jeho fimová žena Blanche, povrchní a hysterická dcera kazatele, za níž Estelle Parsons dostala Oskara. Michael Pollard hraje výborně roli, která by se říkalo sidekick, pokud by hrdinové byli jednoznačně kladní a byli by na výpravě za záchranou světa před superpadouchem. Jenže, jeho C.W. Moss vlastně žádný sidekick není, a to ze dvou důvodů, že hlavní hrdinové jsou sice na osudové výpravě, ale jejich cílem rozhodně není záchrana světa, nýbrž nihilistická válka proti společenskému řádu spojená s otevřeně zobrazeným rozséváním smrti. Blanche je tak nesympatická postava proto, že jí tato činnost vůbec nejde, jelikož je prostě moc hloupá. Druhý důvod, proč Moss nemůže být sidekickem, je ten, že hrdinové nejsou parta kamarádů, přinejmenším Blanche a Bonnie se vzájemně nesnášejí (až na to, že...ne, nebudu vyrábět spoilery).
Čtenář si zajisté povšiml, že jsem v pokud možno minimum děje prozrazujících charakteristikách postav vynechal dvě hlavní, a jejich podivný vztah. Ano, to je samozřejmě ústřední téma filmu. Přes význam Warrena Beatyho pro vytvoření filmu jsem měl dojem, že je to hlavně film o zkáze a slávě Bonnie Parker (hraje ji nádherná Faye Dunaway), prostě a jednodudše řečeno. Hlavní hrdinové naštěstí nejsou motivováni nějakou jánošíkovskou touhou zatopit ve jménu sociální spravedlnosti bankovnímu systému (ačkoliv chápu, že by ho tak jeho pravicoví kritici a levicoví obhájci mohli interpretovat), ale čirou závislostí na adrenalinu, Jde jim zkrátka o show. O okolnostech, za nichž se Clyde vydal na dráhu zločinu, nevíme, naprosto se nabízí, že mu adrenalin slouží jako náhražka sexuálního vzrušení, ovšem navíc sejeho starší bratr taky pohybuje "na druhé straně zákona", takže rodinné důvody, oblíbenná to omluvenka žáků základní školy, také asi hrály svou roli. Proto jako hlavní postava přes význam Beatyho pro natočení filmu působí Bonnie, jejíž přeměnu v gangsterku sledujeme na plátně. Naprostý nedostatek jakéhokoliv pedagogického odsouzení jejího počínání je skutečný důvod, proč je film opravdu skandální. Protože nesoudí, pouze zaznamenává její příběh jako osobní tragédii. S Clydem ji spojuje, že oba milují show, to znamená nebezpečí a slávu, ona, jak se ukáže, snad ještě víc než on, důsledek zoufalé snahy uniknout ze stereotypu života v Zapadákově, a má navíc přirozený talent na to, chladnokrevně čelit nebezpečí a přitahovat pozornost. Jinak je ovšem zobrazena jako nešťastná, rozervaná a politováníhodná osobnost s charitativními sklony, což je právě to, co je na filmu nejvíce skandální. Když kvůli nesmyslné chybě hloupého Mosse Clyde zastřelí prvního sekuriťáka, je v šoku a v kině (symbol?) svému parťákovi nadává, ovšem Bonnie ho usadí, s tím, ať si to vyřídí venku, že chce slyšet film. To je samozřejmě chvíle, kdy se rodí vražedkyně, a na diváka přitom její věcné přijetí situace v tu chvíli působí sympaticky, ve srovnání s Clydovou hysterií. Vzápětí jí Clyde domlouvá, aby ho opustila a vrátila se domů. Jí musí být jasné, že pokud s ním zůstane, špatně skončí, a jak Clyde sám poznamenává, Bonnie by si mohla najít bohatého manžela. Její milostný život by jejich "rozchodem" taky neutrpěl, naopak, jelikož Clyde je impotentní. Přesto odmítá, s tím, že Clyda miluje. Od té chvíle je osud páru v podstatě zpečetěn. Tato sebedestruktivní loajalita působí nepochopitelně, pokud si neuvědomíme, v jaké kleci žily ženy ve 30. letech. "Live fast, die young" se jí mohlo, poté co pocítila doušek svobody, jevit jako přijatelná alternativa.
A takové je možná hlavní poselství filmu: společenský systém, který Bonnie a Clyde vyzývají na souboj, nepokládáme za legitimní, tudíž máme sklony s její vzpourou sympatizovat, ačkoliv rozhodně neusiluje o nějaký lepší svět, ale jen o trochu (hodně) zábavy, a dokud se nám jeví jako férovější než Systém – což přinejmenším Bonnie je - krutá, ale spravedlivá a milující, postupně pohlcovaná tragickou melancholií. Právě proto si gang pochopitelně získal tolik příznivců, kteří mu nezištně pomáhali (ve filmu samozřejmě).

pátek 23. září 2011

Jak se stát prezidentem USA

Barack Obama, tehdy bezvýznamný senátor ve státě Illinois a kandidát do Senátu ve Washingtonu, mluví na sjezdu Demokratické strany v roce 2004 (z "nějakého" důvodu byl vybrán jako jeden z hlavních řečníků):

A poněkud šokovaná bezprostřední reakce televizních komentátorů:



neděle 28. srpna 2011

Dobré mravy, zneužití práva a legalita


Obecně vzato, smyslem právních norem je zakazovat jednání, které je z nějakého důvodu nežádoucí a naopak přikazovat jednání, které je žádoucí. Rozdíl mezi zákazem a příkazem  není příliš hluboký, ironicky by se dal odbýt tím, že jde pouze o otázku větné stavby – přikázat někomu určité jednání znamená zakázat mu, aby jednal jakkoliv jinak, a naopak zakázat mu nějaké jednání znamená totéž jako přikázat mu, aby dělal „cokoliv jiného než tohle“. Samozřejmě že jako zákaz se zpravidla označuje norma, která ponechává širší okruh jednání v oblasti dovoleného než nedovoleného, a obráceně, ale fundamentální rozdíl tu není.
 Naše právní kultura přijala za svou zásadu, že zakazovat nežádoucí jednání a přikazovat jednání žádoucí, je možno pouze „na základě zákona“, to znamená, každý zákaz musí mít oporu v zákoně, přičemž zákon je něco, co vzniká hlasováním Parlamentu, tedy shromáždění zástupců volených ve všeobecných volbách. Jinými slovy řečeno, k tomu, aby mohl být někdo k něčemu nucen, je třeba, aby donucení bylo „demokraticky legitimováno“. Proč je to potřeba, to je otázka, na níž lze nalézt bezpočet odpovědí, stejně jako je možno se ptát, zda je takový požadavek rozumný. Osobně, jakožto člověk primitivní, mám sklon na obě otázka odpovídat jednoduše – letmé seznámení s lidskou povahou postačuje k tomu, abychom dospěli k závěru, že v jakékoliv společnosti komplexnější než tlupa lovců-sběračů nějaká autorita zakazující nežádoucí jednání prostě existovat musí, jinak by nastal totální chaos, a volby jsou jednoduše velice nedokonalý způsob, který zajišťuje, aby zájmy normotvůrců a adresátů norem byly alespoň přibližně v souladu.
To co bylo výše popsáno, je samozřejmě princip legální licence (každý může činit co zákon nezakazuje). 
Problém s tímto principem je, že jak praví otřepaná fráze, "život nelze vtěsnat do paragrafů". Tím se většninou myslí, že zákonodárce není vševědoucí a aplikace jím vytvořených pravidel tak vždycky bude moci vést k nežádoucím výsledkům. Jádrem problému je zde napětí mezi abstraktní normou a konkrétní situací.
Soukromoprávní instituty ochrany dobrých mravů a zákazu zneužití práva jsou odpovědí na tento problém. Přesněji řečeno, v našem právním řádu máme jen dobré mravy, zneužití práva je vlastně jen doktrinální pojem, vyskytuje se však v NOZ.
Rozdíl mezi nimi je, zdá se mi, hlavně v jejich historickém původu, oba jinak fungují v zásadě stejně: právní řád minus normy zakotvující tyto instituty aplikovaný na daný případ vede k závěru A, soud však může s odkazem na dobré mravy nebo zneužití práva rozhodnout způsobem B. Důvody, o které se takové rozhodnutí bude opírat, budou z definice vždy "mimoprávní"- což je poněkud kluzké slovo, ale v tomto případě se jím myslí to, že nebudou mít oporo v zákoně jinou než ustanovení o dobrých mravech a zneužití práva a budou se opírat o nějaké morální hodnoty. 
Zákonná norma může být nežádoucí dvojím způsobem: buď proto, že zakazuje něco, co by v konkrétní situaci bylo žádoucí dovolit, nebo naopak dovoluje něco, co by v konkrétní situaci bylo žádoucí zakázat.
Je zřejmé (nebo je to alespoň moje intuice), že pokud zákon umožní soudům zakazovat jednání jinak povolené, je to v přímém rozporu se zásadou legální licence. Zjevným příkladem této situace je pravidlo v § 424 ObčZ, podle nějž "za škodou odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmylsným jednáním proti dobrým mravům."(ustanovení je převzato z BGB) To jinými slovy znamená, že ten kdo jedná v souladu s platným právem (minus § 424 ObčZ), ale jeho jednání z nějakého mimoprávního důvodu připadá soudům nežádoucí, může být donucen k tomu, aby za to zaplatil škodu, někomu, koho v souladu s právem poškodil. Argument, že nejde o nic jiného než o právní normu, zakazující škodit druhým, neobstojí. 
Proč ne? Zákaz škodit totiž nedává smysl, dokud nedefinujeme, co škoda je. A škoda je definována v našem právním řádu implicitně jako újma způsobená porušením zákona, případně jako újma způsobená nějakou zákonem předvídanou událostí (typu výbuch v továrně). § 424 přichází s třetí definicí, totiž se škodou jako újmou způsobenou porušením dobrých mravů. A jelikož dobré mravy jsou v konečném důsledku definovány judikaturou, jde vlastně o újmu způsobenou něčím co soud shledá hodným potrestání. Taková definice je v prozporu se zásadou legální licence (tj. v našem případě s ústavním pořádkem), to však nutně neznamená, že je věcně špatná (něco velmi podobného se možná uplatňuje v angloamerickém tort law, ale nejsem si jistý).
Ustanovení § 424 ObčZ víceméně odpovídá § 2851 NOZ, ovšem jsou tam podstatné rozdíly. § 2851 NOZ totiž zní: 
"Škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je
povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen
sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného."
To znamená, že porušení dobrých mravů je bez dalšího důvodem pro náhradu škody jen, pokud škůdce nevykonával své právo. Připadá mi ovšem, že vždy, když osoba jedná legálně, vykonává své právo, přinejmenším právo činit to, co zákon nezakazuje. Tudíž první část § 2851 NOZ mi připadá poněkud nadbytečná - říká se v ní jen, že škůdce musí nahradit škodu tehdy, pokud úmyslně poruší dobré mravy a zároveň zákon. Porušení zákona ovšem řeší samozřejmě hned další §, který tedy mluví o zásahu do absolutního práva poškozeného, nebo o zásahu do jiného práva poškozeného zaviněným porušením povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Doslovná interpretace tohoto § 2852 vede k závěru, že pokud škůdce poruší zákon a zásahne do jiného než absolutního práva poškozeného, přičemž ten zákon který porušil, neslouží k ochraně tohoto jiného než absolutního práva poškozeného, tak takový škůdce povinnost k náhradě škody nemá. Mohl by mít povinnost k náhradě škody dle § 2851, pokud by jeho jednání bylo úmyslným porušením dobrých mravů. Bohužel naprosto netuším, jak má tohle praktický význam - jiné než absolutní právo může být snad logicky jen právo relativní (totéž naznačuje i důvodová zpráva), a relativní právo působí jen mezi stranami, tudíž ho technicky vzato může porušit jen ta strana, která má tomu odpovídající povinnost (navíc je třeba poznamenat, že velká skupina relativních práv je v NOZ řešena pod hlavičkou smluvní odpovědnosti). Přitom se mi zdá jasné, že ustanovení zákona, na jehož základě má někdo relativní právo, je zároveň ustanovením, jehož účelem je chránit oprávněného před porušením tohoto relativního práva ze strany toho, kdo má jemu odpovídající povinnost.
§ 2851 ovšem dodává, že porušení dobrých mravů je důvodem přiznat náhradu škody taky v situaci, kdy sice škůdce vykonává své právo, ale hlavním účelem tohoto výkonu je poškodit jiného, tj. klasický šikanózní výkon práva - jediný (tedy, přesněji, ne jediný, ale"hlavní") prospěch, který "oprávněný" z výkonu svého práva má, je v emocionálním uspokojení z toho, jak poškozeného poškozuje. V tomto případě je však odkaz na dobré mravy, zdá se mi, poněkud duplicitní - stačilo by přímočaře do NOZ napsat, "výkon práva, jehož hlavním účelem je poškození jiného, se zakazuje". A nebo ne? Možná, že jde o to, že šikana v některých případech neodporuje dobrým mravům, a tudíž jsou tam zmíněny proto, že vlastně obsah této normy zužují. Každopádně je možno konstatovat, že ani tímto není zásada legální licence porušena.

Naopak, pokud zákon soudům umožní povolit jednání jinak zakázanné, v rozporu s principem legální licence to není, ačkoliv tím je stále snížena předvídatelnost soudního rozhodování a leckdo, typicky věřitel, v důsledku toho může utrpět újmu.
Příkladem takové normy je zřejmě § 8 NOZ - "Zjevné zneužití práva nepoužívá právní ochrany". Není tam napsáno, že "zjevné zneužití práva se zakazuje", ale že nepožívá právní, tj. zejména soudná ochrany. Soudní ochrana soukromého práva přitom zjednodušeně funguje tak, že na soud se obrací ten, kdo chce donutit někoho jiného (žalovaného) aby splnil svou údajnou povinnost. § 8 dává soudu možnost říci, že žalovaný sice tuto povinnost technicky vzato má, ale jelikož žalobce svůj údajný nárok opírá o zneužití práva (tj. o své amorální jednání), tak má smůlu a nepožívá právní ochrany, tj. soud ho pošle tam, kam slunce nesvítí.
Předchozí věta je "právně-politicky nekorektní", tj. nesprávná, jelikož žalobce tuto povinnost v terminologii zákona ve skutečnosti nemá, ale měl by ji, pokud by neexistoval § 8 a zbytek právního řádu by byl jinak stejný. Praktický výsledek by ovšem byl v zásadě totožný, pokud by zákon užíval terminologii z předpředchozí (ugh) věty, a lépe se to v ní vysvětluje (aspoň mě).
Velmi důležité ustanovení o tom, že právní úkon, který odporuje dobrým mravům, je neplatný (v současném právním řádu i v NOZ, kde je ale úkon přejmenován na jednání) pak je postaveno na stejném principu jako § 8 NOZ. Není zakázáno uzavírat smlouvy odporující dobrým mravům, ale snaha věřitele domoci se jejich plnění u soudu je odsouzena k neúspěchu.

pátek 26. srpna 2011

Zákon o NP Šumava - poznámky

Nedávno jsem se pustil do návrhu zákona o NP Šumava z dílny Plzeňského kraje, respektive tamních sociálních demokratů. Vzhledem k tomu, že jde vlastně o návrh opozice, větší šanci na přijetí bude mít nejspíš návrh ministerstva životního prostředí. 24. 8. MŽP vydalo tiskovou zprávu o přípravě tohoto návrhu, a ekolist.cz zveřejnil vlastní pohled na proběhlé jednání ministra Chalupy se zástupci zúčastněných stran.
Vzhledem k tomu, že návrh není ještě hotový a nebyl zatím zveřejněn, nemá smysl zatím z toho dovozovat nějaké závěry. Nicméně pár poznámek, hlavně abych na ně nezapomněl až bude hotový, je namístě.

První otázkou je, jestli vůbec potřebujeme zákon o NP Šumava. Zákon o ochraně přírody a krajiny (dále ZOPK) sice předpokládá, že každý NP bude vyhlášen zákonem, ale NP Šumava byl vyhlášen ještě před účinností ZOPK nařízením vlády, které je dodnes platné a účinné a tudíž technicky vzato zřejmě není nutné ho nahrazovat zákonem. Pro nahrazení hovoří vedle teoreticky možné, i když nepravděpodobné situace, že je ÚS, pro který je "self-restraint" evidentně divné cizí slovo, na něčí návrh zruší, akorát to, že to prostě vypadá blbě, když podle ZOPK se NP vyhlašuje zákonem a namísto něj máme už 20 let nařízení. To jsou dohromady celkem dobré důvody pro napsání zákona, ačkoliv ještě lepší odpověď na danou situaci by byla poměrně absurdní ustanovení ZOPK požadující aby každý NP měl vlastní zákon, jednoduše zrušit. Jak už jsem napsal v původním článku, při přípravě takto konkrétních zákonů nutně získávají velmi silné slovo velmi konkrétní zájmy konkrétních jednotlivců, kdežto potřeby širší veřejnosti ustupují do pozadí.
Diskuze o návrhu zákona o NP Šumava je toho dokladem. Diskutuje se hlavně o tom, v čem je potřeba ochranu přírody v NP Šumava snížit, ačkoliv nedávné události názorně ukázaly, že akutnější by byla spíš potřeba diskuze o tom, v čem ji zvýšit.
Na druhou stranu návrh podle dostupných informací není takový paskvil jako návrh Plzeňského kraje a zachovává vyšší míru ochrany přírody, přičemž jejím ochráncům je poskytnut prostor se k němu vyjádřit. To je zajímavé proto, že sociální demokracie bývá většinou považována za stranu kladoucí větší důraz na ochranu přírody než strana pana ministra Chalupy.
Nicméně to nic nemění na tom, že Chalupův přístup k NP Šumava je na pomezí sebeparodie. "Naše snaha i smysl tohoto setkání je říct si, jak mají vypadat pravidla v parku, aby nemohlo docházet k situacím, kdy nový ministr životního prostředí nebo nový ředitel totálně změní celý pohled na park a jeho představu o něm," oznamuje nám v tiskové zprávě pan ministr, že účelem zákona bude zabránit tomu, co bezprostředně po svém nástupu do fukce provedl.
 Vzhledem k tomu, že tisková zpáva MŽP je nazvaná budovatelsky  "Budoucnost Národního parku Šumava je v jasně stanovených pravidlech a racionálních argumentech" je zajímavé, že ministra nijak netrápí porušování zákonem jasně zákonem stanovených pravidel ze strany jím jmenovaného ředitele parku Stráského.
Další ministerská moudrost - "Park má sloužit lidem a my chceme limitovat pohyb jeho návštěvníků co nejméně. Otázka časového i lokálního omezování by měla navíc být řešena flexibilně,“. Idea, že k tomu, aby park mohl sloužit svým návštěvníkům, je nutné, aby v něm byla zajištěna ochrana přírody, a že k tomu je občas potřeba někam omezit přístup, je ministrovi zjevně dost vzdálená. Flexibilita má být prý zajištěna tím, že mapa sítě cest se stane přílohou zákona - takže ke každé změně turistických cest bude asi potřeba změnit zákon.

Jinak to ale vypadá, z toho co bylo o návrhu napsáno, že neobsahuje nic hrozného, tak uvidíme, co z ministerstva nakonec vyleze.

čtvrtek 25. srpna 2011

Ekonomické krize, sociálně-darwinistický waltz, a navigace hvězdné lodi Asgard

Výborný článek amerického ekonoma Brada DeLonga:


Začíná odkazem na článek jiného amerického ekonoma, Tylera Cowena, který odkazuje na studií zkoumající chování amerických nezaměstnaných. Zjistilo se v ní, že nejnižší mzda, kterou jsou dnešní nezaměstnaní ochotni přijmout, je velmi blízká jejich předchozímu platu a jen velmi klesá s časem. Cowen z té studie odvozuje závěr, že někteří lidé nejsou moc dobří v hledání a práce a že někteří lidé navíc nejsou dobří v akceptování nabídek práce.


DeLong Cowenův závěr označuje za krok 7 v cyklu, kterému říká sociálně-darwinistický waltz:


1. Lidé jsou schopni činit dobrá rozhodnutí a racionálně zhodnotit své zájmy.
2. Trh je velice dobrým nástrojem pro koordinaci sociálních aktivit mezi lidmi, kteří jsou schopni činit dobrá rozhodnutí a racionálně zhodnotit své zájmy.
3. Trh je nejlepší způsob jak organizovat víceméně všechno.
4. Pokud je s trhem něco špatně a produkuje nežádoucí výsledky, téměř vždycky to je kvůli vládní intervenci, která něco pokazila rozkazováním a byrokracii.
5. Říkáte, že vláda neintervenovala, a výsledek dosažený trhem přesto nestojí za nic?
6. Dobře, tak to musí být proto, že někteří lidé se nerozhodují dobře a nejsou schopni racionálně posoudit své zájmy.
7. Ale jejich nedostatek schopností a předvídatelnosti není odstraněn zkušenostmi (is non-adaptive)
8. Jejich nedostatek schopností a předvídatelnosti je odsouzeníhodný.
9. A měli by být potrestáni.
10. A jelikož je trestá, výsledek dosažený trhem je vlastně dobrý.
11. It improves the breed. (vyšlechťuje rasu)

Podle DeLonga jsou dva problémy, které diskreditují tento styl uvažování: zaprvé, není pravděpodobné, že pokud by lidé byli "lepší" v tomto smyslu, vedlo by to k lepším makroekonomickým výsledkům. Lidé byli mnohem "lepší" v ochotě pracovat za nižší mzdy v době Velké Krize a to nevylepšilo situaci.

Zadruhé, systém, který pro to, aby dosáhl žádoucích výsledků vyžaduje, aby se lidé chovali způsobem, kterým se nechovají, není dobrý systém. A obviňovat lidi namísto systému znamené dopustit se zásadní myšlenkové chyby.

Jako příklad uvádí DeLong navigační systém hvězdné lodi Asgard. Původně jsem myslel, že si to vypůjčil z oblíbeného skoro-parodického sci-fi seriálu StarGate, ale ve skutečnosti příklad pochází z knihy Roberta Heinleina Starman Jones (nečet jsem ji, Asgard je cosi v severské mytologii).
Jak DeLong poznamenává, navigační systém popsaný v té knize je velmi špatný, protože když někdo omylem zamění čísla 8 a 3 na pátém a šestém místě ručního výpočtu, výsledkem by nemělo být, že hvězdná loď loď skončí stovky světelných let mimo kurs v nezmapovaném vesmíru.

Podobně, v dobře fungující ekonomice by neschopnost kritické masy nezaměstnaných, že by vážně měli snížit svou minimální požadovanou mzdu protože ekonomika trpí nominálním šokem (i. e. ceny  stoupají pomaleji než obvykle, či dokonce klesají) by neměla poslat míru nezaměstnanosti na několikaletou cestu vzhůru, během níž se dotýká 10 %.