pátek 10. června 2011

Konstitutivní rozhodnutí a analogie


Úvod

 Zatímco jsem byl zaměstnán přípravou na závěrečné státnice, motivován snahou dokončit moji dnes již bývalou školu dřív než ji buď zavřou a/nebo než všechny pozice v jejím vedení s konečnou platností obsadí příznivci současného děkana, u něhož jsem zapsán, no, nikoliv jako nepřítel č.1 (málo jsem se snažil), ale někam, řekněme, mezi č. 3 až 5 se mi to jistě podařilo dotáhnout (viz zde), uniklo mi, že se na hojně čteném právnickém blogu Jiné Právo objevilo několik zajímavých příspěvků věnovaných soukromému právu, tedy problematice, kterou se tam jinak příliš nezabývají. Tohle je poněkud opožděná reakce na jeden z nich, článek Bohumila Dvořáka.

K věci

Spornou otázkou řešenou v článku je, zda lze vydat v soukromoprávní věci konstitutivní rozhodnutí soudu na základě analogie. Jeho autor si všímá, že judikatura NS tuto možnost na jednu stranu doktrinálně popírá, ve shodě s názorem teorie, a na druhou stranu v praxi v některých případech, z nichž výslovně odkazuje na rozhodnutí o úpravě společného užívání věci náležející do nevypořádaného společného jmění manželů mezi rozvedenými manželi, připouští. Autor zmiňuje názor německé a rakouské teorie, která narozdíl od té naší vydávání konstitutivních rozhodnutí na základě analogie připouští, a ztotožňuje se s tímto závěrem, ale nikoliv s koncepcí, na níž je založen. Poté předkládá své vlastní důvody, proč by soudy měly mít pravomoc taková rozhodnutí vydávat.

Osobně se sice ztotožňuji se závěry autora, ale nikoliv s jejich zdůvodněním, a naopak se přikláním k jím popsané německé koncepci. Dokonce se domnívám, že z ní vyplývá, že není fundamentální rozdíl mezi vydáváním konstitutivních rozhodnutí na základě analogie a vydáváním deklaratorních rozhodnutí na základě téhož. Dále se pokusím vysvětlit proč (pokud se právě teď cítíte poněkud ztraceni, chyba není na vašem přijímači).

Normativní argumentace

Existují dobré důvody, proč by do soukromoprávních poměrů mělo být zasahováno konstitutivními rozhodnutími co nejméně, a autor článku je zmiňuje:

 „Zřejmě nejzávažnějším argumentem je ten, který říká, že primární funkcí civilního soudnictví je právo nalézat, tzn. deklarovat, co jako právo mezi stranami platí, a nikoli právní vztahy vytvářet, měnit či rušit. V soukromém právu je konstituování právních poměrů – jako výraz privátní autonomie - vyhrazeno zásadně stranám. Má-li soud do této sféry pravotvorně zasáhnout, může se to stát pouze výjimečně a je k tomu třeba kvalifikovaného důvodu.“ To je normativní a závažný argument, autor k němu ovšem dodává: „Ten zpravidla dodává ono „výslovné ustanovení zákona“, což už je posun z normativní roviny do sféry pozitivního práva. Podstatou argumentu je totiž to, že sám normotvůrce by neměl změnu soukromoprávních poměrů spojovat s konstitutivním rozhodnutím, pokud k tomu není dobrý důvod. Pokud bych se měl pokusit ho přeformulovat svými slovy, zněl by argument nějak takto: primární úlohou justice ve vztazích mezi soukromými osobami je řešit jejich vzájemné spory, zákon by měl vznik nebo zánik určitého právního poměru mezi soukromými osobami vázat na rozhodnutí soudu jen výjimečně. Vedle toho, že takový postup s sebou nese nezanedbatelné „transakční“ náklady jak na straně soukromých osob, tak na straně soudu (tj. státu), vytváří se jím nežádoucí závislost soukromých osob na státní moci.

Kvalifikovaným důvodem pro to, aby bylo konstituování právních poměrů svěřeno soudu, je zpravidla potřeba zvýšené právní jistoty v některých situacích. Mnohdy je totiž nejisté, zda nějaká skutečnost hmotného práva vyvolává určité právní následky, či snad, zda bude za skutečnost vyvolávající právní následky uznána soudem – je nejisté, zda je smlouva platná, a stejně tak je nejisté, zda manželství je trvale a nenapravitelně rozvráceno, ale je celkem jisté, zda manželství existuje nebo je rozvedeno, zda společnost je či není zapsána v obchodním rejstříku atd.. Jiným důvodem existence konstitutivních rozhodnutí je potřeba nějak ukončit určitý právní poměr, jehož subjekty nejsou schopny se vzájemně dohodnout – zde jde o ochranu těch, kteří jsou trváním tohoto poměru poškozování, přičemž ovšem zákonodárce nechce v jejich ochraně zajít tak daleko, že by jim dal právo jednostranného vystoupení. Ovšem i  v tomto případě lze hovořit o tom, že důvodem proč zákonodárce zvolil právě takové řešení a nikoliv jiné, je právní jistota – bylo by přece docela dobře možné situaci řešit tak, že by subjekty měli právo na jednostranné ukončení daného poměru, přičemž platnost tohoto ukončení by byla vázána na splnění podmínek, které jsou dnes podmínkami pro vydání konstitutivního rozhodnutí – v takovém případě by však jistota byla menší, výhodou takového řešení by ovšem logicky bylo posílení privátní autonomie subjektů (přesun z jedné kategorie do druhé zákonodárce ostatně nedávno provedl u některých výpovědních důvodů nájmu bytu).

 Jde o přesvědčivý argument, ale podle mého názoru se na analogii v podstatě nevztahuje. Ve skutečnosti tento argument říká, že pokud se zákonodárce rozhodne s nějakou skutečností spojit hmotněprávní následky, měl by tak zpravidla (tj. kromě výjimečných případů) učinit přímo, bez soudního zprostředkování. Neměli bychom totiž  zapomínat, že i konstitutivním rozhodnutím se cosi deklaruje – narozdíl od deklaratorního rozhodnutí nikoliv přímo (ne)existence práv a povinností, ale existence určité skutečnosti, která je zákonným důvodem pro vydání konstitutivního rozhodnutí. Teoreticky by bylo možné, aby taková skutečnost působila změnu hmotněprávních poměrů přímo, a vice versa, teoreticky je možné, aby právní účinky skutečností, které dnes působí změnu hmotněprávních poměrů přímo, byly vázány na konstitutivní rozhodnutí. Předestřený argument se týká především toho, jakému řešení má zákon dát zpravidla přednost.

Vedle toho však zákonodárce stojí ještě před jiným, svým způsobem fundamentálnějším problémem – se kterými skutečnostmi má zákon spojit právní následky? Přitom řešení této otázky v obecné rovině nemá vliv na rozsah privátní autonomie, ovšem na druhou stranu, pokud jde o projevy vůle, lze v zásadě předpokládat, že  autonomie vůle soukromých osob je tím větší, čím více takovým projevům jsou přiznány právní následky.

Postup zvaný analogie, přesněji analogie legis, řeší právě tento druhý problém – jeho podstatou je, že na určitý případ se použije dispozice právní normy, jejíž hypotéza se vztahuje na jiný případ, který se danému případu v podstatných rysech podobá. Rozumí se přitom samo sebou, že analogie se použije pouze pokud je je to považováno (soudem) za spravedlivé, či snad racionální. Zpravidla jde tedy o situaci se kterou zákon nespojuje vůbec žádné právní následky a to ani přímo, ani prostřednictvím konstitutivního rozhodnutí. Analogie je reakcí na to, že normotvůrce není schopen předvídat všechny složitosti života, a velmi často je používána na projevy vůle, které by jinak neměly právní následky (např. nepojmenované smlouvy), pokud jsou dány dobré důvody k tomu, jim takové následky přiřknout. Lze tudíž dospět k závěru, že institut analogie slouží zpravidla k rozšíření autonomie vůle soukromých osob.

V důsledku toho je vlastně argument ve vztahu ke konstitutivním rozhodnutím, pokud jde o analogii legis, postavený na hlavu – pokud se analogie připustí, znamená to, že projevy vůle, které by jinak neměly vůbec žádné právní následky, je získají pomocí konstitutivního rozhodnutí vydaného na základě analogie - pokud jsou v podstatných rysech podobné jiným projevům vůle, které jsou důvodem pro vydání konstitutivního rozhodnutí a pokud jsou zároveň dány dobré důvody jim takové následky přiřknout.  Jak autor článku poznamenává, jedním příkladem takové situace je úprava užívání věci soudem v nevypořádaném SJM po rozvodu, která dle zákona není možná, ačkoliv stejná úprava mezi manželi možná je. V této situaci se ostatně již analogie připouští, jak autor poznamenává. Dalším příkladem, kdy by analogie mohla vést k žádoucímu rozšíření autonomie vůle subjektů, je podle mého názoru úprava konstitutivních zápisů do veřejných rejstříků (jakýchkoliv).

Pozitivněprávní argumentace

Není sporu, že současná doktrína i judikatura konstitutivní rozhodnutí vydávat na základě analogie odmítá, i když, jak autor poukazuje, ne zcela důsledně, tudíž pokud pozitivním právem míníme „law in action“, je otázka po možnosti vydávat taková rozhodnutí již zodpovězena. Zde míním pouze poukázat na to, že tento přístup má překvapivě malou oporu v „law in books“, tj. v zákonech.

Jádro pudla je ve způsobu, jakým položíme otázku. Doktrína, si zdá se mi, klade otázku (rozhodně to činí autor článku, posléze ovšem dospívá ke kladné odpovědi) „mají soudy pravomoc vydávat konstitutivní rozhodnutí na základě analogie?“. Pokud už položíme otázku tímto způsobem, jako samozřejmá se nabízí odpověď, že jakákoliv pravomoc orgánu veřejné moci musí být v právním státě založena kompetenční normou a rozšiřovat pravomoc pomocí analogie je nepřípustné.

Otázka je ovšem podle mého názoru zavádějící, a to z následujících důvodů: řekněme, že by se někdo hloupě zeptal, kde je kompetenční norma, která umožňuje soudům vydávat jiná než konstitutivní (tj. deklaratorní) rozhodnutí na základě analogie. Odpovědět na takovou otázku je podle mého nutno v tom smyslu, že taková kompetenční norma není třeba. Analogie je institut hmotného práva, a soudy mají obecnou pravomoc deklarovat hmotné právo, tj. autoritativně rozhodovat o existujících právech a povinnostech, přitom je nerozhodné, zda tato práva náležejí subjektům „přímo“ nebo na základě analogie. Tato obecná pravomoc je upravena v § 7 OSŘ, je ovšem důležité si uvědomit, že tento § je „toliko“ provedením Ústavy (čl. 90) a Listiny (čl. 36) - obecná civilní pravomoc soudů nutně vyplývá z práva na soudní ochranu, zákazu odepření spravedlnosti atd. Ústavní pořádek dle mého názoru představuje jakýsi svorník mezi právem hmotným a procesním – právo na soudní ochranu je subjektivním právem každého, kterému odpovídá povinnost státu takovou ochranu poskytnout.

Obecná pravomoc vydávat konstitutivní rozhodnutí z podstaty věci neexistuje, jelikož (nebo: a tudíž. jde o ekvivalentní vztah) neexistuje obecná povinnost státu na požádání zasahovat do práv a povinností soukromých osob. Taková pravomoc by nebyla příliš slučitelná s právním státem, lze si v teoretické rovině ovšem představit, že by existovala ve stylu, že „stát má povinnost prostřednictvím soudů zajistit spravedlivé rozložení práv a povinností“. S tím se však nevylučuje, že stát (soud jako jeho orgán) má i dnes, nikoliv obecně, ale v některých situacích zákonem předvídaných situacích, povinnost konstitutivní rozhodnutí vydat – a této povinnosti odpovídá oprávnění soukromé osoby, aby v konkrétní situaci bylo takové rozhodnutí vydáno.

Autor článku ideu německé a rakouské teorie, že existuje právo na vydání konstitutivního rozhodnutí, odmítá, z toho důvodu, že by se podle jeho názoru jednalo o „právu na vydání příznivého rozhodnutí“, které jak známo neexistuje. Domnívám se, že zde směšuje hmotné a procesní právo. Pokud tvrdíme, že neexistuje právo na příznivé rozhodnutí ve věci, míníme tím, že ten, komu svědčí oprávnění vyplývající z hmotného práva, nemá automaticky nárok se tohoto práva domoci u soudu. Má „pouze“ právo na spravedlivý proces, které má ovšem každý, bez ohledu na to, zda mu hmotné právo svědčí nebo nikoliv. V některých případech, jako může být ústní smlouva uzavřená beze svědků, je přitom šance oprávněného se svého práva domoci i ve spravedlivém procesu dosti malá. Stejným způsobem je podle mého názoru nutno uvažovat o právech na vydání konstitutivního rozhodnutí – spoluvlastník má právo na to, aby soud na jeho návrh spoluvlastnictví zrušil, pokud nejsou dány vážné důvody k tomu, aby to neudělal, manžel má právo na rozvod, pokud manželství je trvale a nenapravitelně rozvráceno (a nejsou dány žádné důvody, které by rozvodu bránily), strany společenské smlouvy mají právo, aby tato smlouva byla zapsána do obchodního rejstříku, pokud splňuje všechny stanovené náležitosti, nikde ovšem není zaručeno, že se těchto svých práv úspěšně domohou u soudu.

Právo na vydání konstitutivního rozhodnutí má tudíž hmotněprávní povahu, to vyplývá prostě z toho, že je založeno normami hmotného práva. Říci, že soud má pravomoc taková  rozhodnutí vydat je v zásadě jen jiný způsob jak říci, že tyto normy existují. Ovšem, jestliže se jedná o hmotněprávní normy, tak není z hlediska zákona důvodu, proč by nemohly být používány analogicky – jak už bylo řečeno, analogie je institut hmotného práva.

Teoreticky není těžké si představit právní řád, v němž by obecná analogie (narozdíl od analogie zvláštní, např. u nepojmenovaných smluv) byla institutem procesním. Jednoduše řečeno, stačí si představit, že dnešní § 853 ObčZ je místo toho v OSŘ. V našem právním řádu ovšem tomu tak není, a tudíž § 853 ObčZ se logicky vztahuje na všechny právní normy obsažené v tomto zákoně i ve všech předpisech k němu speciálních (pokud v nich není stanoveno jinak), a to včetně těch, které zakládají právo na vydání konstitutivního rozhodnutí.

Žádné komentáře:

Okomentovat