Dobré mravy, zneužití práva a legalita

Obecně vzato, smyslem právních norem je zakazovat jednání, které je z nějakého důvodu nežádoucí a naopak přikazovat jednání, které je žádoucí. Rozdíl mezi zákazem a příkazem  není příliš hluboký, ironicky by se dal odbýt tím, že jde pouze o otázku větné stavby – přikázat někomu určité jednání znamená zakázat mu, aby jednal jakkoliv jinak, a naopak zakázat mu nějaké jednání znamená totéž jako přikázat mu, aby dělal „cokoliv jiného než tohle“. Samozřejmě že jako zákaz se zpravidla označuje norma, která ponechává širší okruh jednání v oblasti dovoleného než nedovoleného, a obráceně, ale fundamentální rozdíl tu není.
 Naše právní kultura přijala za svou zásadu, že zakazovat nežádoucí jednání a přikazovat jednání žádoucí, je možno pouze „na základě zákona“, to znamená, každý zákaz musí mít oporu v zákoně, přičemž zákon je něco, co vzniká hlasováním Parlamentu, tedy shromáždění zástupců volených ve všeobecných volbách. Jinými slovy řečeno, k tomu, aby mohl být někdo k něčemu nucen, je třeba, aby donucení bylo „demokraticky legitimováno“. Proč je to potřeba, to je otázka, na níž lze nalézt bezpočet odpovědí, stejně jako je možno se ptát, zda je takový požadavek rozumný. Osobně, jakožto člověk primitivní, mám sklon na obě otázka odpovídat jednoduše – letmé seznámení s lidskou povahou postačuje k tomu, abychom dospěli k závěru, že v jakékoliv společnosti komplexnější než tlupa lovců-sběračů nějaká autorita zakazující nežádoucí jednání prostě existovat musí, jinak by nastal totální chaos, a volby jsou jednoduše velice nedokonalý způsob, který zajišťuje, aby zájmy normotvůrců a adresátů norem byly alespoň přibližně v souladu.
To co bylo výše popsáno, je samozřejmě princip legální licence (každý může činit co zákon nezakazuje). 

Problém s tímto principem je, že jak praví otřepaná fráze, "život nelze vtěsnat do paragrafů". Tím se většninou myslí, že zákonodárce není vševědoucí a aplikace jím vytvořených pravidel tak vždycky bude moci vést k nežádoucím výsledkům. Jádrem problému je zde napětí mezi abstraktní normou a konkrétní situací.

Soukromoprávní instituty ochrany dobrých mravů a zákazu zneužití práva jsou odpovědí na tento problém. Přesněji řečeno, v našem právním řádu máme jen dobré mravy, zneužití práva je vlastně jen doktrinální pojem, vyskytuje se však v NOZ.

Rozdíl mezi nimi je, zdá se mi, hlavně v jejich historickém původu, oba jinak fungují v zásadě stejně: právní řád minus normy zakotvující tyto instituty aplikovaný na daný případ vede k závěru A, soud však může s odkazem na dobré mravy nebo zneužití práva rozhodnout způsobem B. Důvody, o které se takové rozhodnutí bude opírat, budou z definice vždy "mimoprávní"- což je poněkud kluzké slovo, ale v tomto případě se jím myslí to, že nebudou mít oporo v zákoně jinou než ustanovení o dobrých mravech a zneužití práva a budou se opírat o nějaké morální hodnoty. 

Zákonná norma může být nežádoucí dvojím způsobem: buď proto, že zakazuje něco, co by v konkrétní situaci bylo žádoucí dovolit, nebo naopak dovoluje něco, co by v konkrétní situaci bylo žádoucí zakázat.

Je zřejmé (nebo je to alespoň moje intuice), že pokud zákon umožní soudům zakazovat jednání jinak povolené, je to v přímém rozporu se zásadou legální licence. Zjevným příkladem této situace je pravidlo v § 424 ObčZ, podle nějž "za škodou odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmylsným jednáním proti dobrým mravům."(ustanovení je převzato z BGB) To jinými slovy znamená, že ten kdo jedná v souladu s platným právem (minus § 424 ObčZ), ale jeho jednání z nějakého mimoprávního důvodu připadá soudům nežádoucí, může být donucen k tomu, aby za to zaplatil škodu, někomu, koho v souladu s právem poškodil. Argument, že nejde o nic jiného než o právní normu, zakazující škodit druhým, neobstojí. 

Proč ne? Zákaz škodit totiž nedává smysl, dokud nedefinujeme, co škoda je. A škoda je definována v našem právním řádu implicitně jako újma způsobená porušením zákona, případně jako újma způsobená nějakou zákonem předvídanou událostí (typu výbuch v továrně). § 424 přichází s třetí definicí, totiž se škodou jako újmou způsobenou porušením dobrých mravů. A jelikož dobré mravy jsou v konečném důsledku definovány judikaturou, jde vlastně o újmu způsobenou něčím co soud shledá hodným potrestání. Taková definice je v prozporu se zásadou legální licence (tj. v našem případě s ústavním pořádkem), to však nutně neznamená, že je věcně špatná (něco velmi podobného se možná uplatňuje v angloamerickém tort law, ale nejsem si jistý).

Ustanovení § 424 ObčZ víceméně odpovídá § 2851 NOZ, ovšem jsou tam podstatné rozdíly. § 2851 NOZ totiž zní: 

"Škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je
povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen
sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného."

To znamená, že porušení dobrých mravů je bez dalšího důvodem pro náhradu škody jen, pokud škůdce nevykonával své právo. Připadá mi ovšem, že vždy, když osoba jedná legálně, vykonává své právo, přinejmenším právo činit to, co zákon nezakazuje. Tudíž první část § 2851 NOZ mi připadá poněkud nadbytečná - říká se v ní jen, že škůdce musí nahradit škodu tehdy, pokud úmyslně poruší dobré mravy a zároveň zákon. Porušení zákona ovšem řeší samozřejmě hned další §, který tedy mluví o zásahu do absolutního práva poškozeného, nebo o zásahu do jiného práva poškozeného zaviněným porušením povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Doslovná interpretace tohoto § 2852 vede k závěru, že pokud škůdce poruší zákon a zásahne do jiného než absolutního práva poškozeného, přičemž ten zákon který porušil, neslouží k ochraně tohoto jiného než absolutního práva poškozeného, tak takový škůdce povinnost k náhradě škody nemá. Mohl by mít povinnost k náhradě škody dle § 2851, pokud by jeho jednání bylo úmyslným porušením dobrých mravů. Bohužel naprosto netuším, jak má tohle praktický význam - jiné než absolutní právo může být snad logicky jen právo relativní (totéž naznačuje i důvodová zpráva), a relativní právo působí jen mezi stranami, tudíž ho technicky vzato může porušit jen ta strana, která má tomu odpovídající povinnost (navíc je třeba poznamenat, že velká skupina relativních práv je v NOZ řešena pod hlavičkou smluvní odpovědnosti). Přitom se mi zdá jasné, že ustanovení zákona, na jehož základě má někdo relativní právo, je zároveň ustanovením, jehož účelem je chránit oprávněného před porušením tohoto relativního práva ze strany toho, kdo má jemu odpovídající povinnost.

§ 2851 ovšem dodává, že porušení dobrých mravů je důvodem přiznat náhradu škody taky v situaci, kdy sice škůdce vykonává své právo, ale hlavním účelem tohoto výkonu je poškodit jiného, tj. klasický šikanózní výkon práva - jediný (tedy, přesněji, ne jediný, ale"hlavní") prospěch, který "oprávněný" z výkonu svého práva má, je v emocionálním uspokojení z toho, jak poškozeného poškozuje. V tomto případě je však odkaz na dobré mravy, zdá se mi, poněkud duplicitní - stačilo by přímočaře do NOZ napsat, "výkon práva, jehož hlavním účelem je poškození jiného, se zakazuje". A nebo ne? Možná, že jde o to, že šikana v některých případech neodporuje dobrým mravům, a tudíž jsou tam zmíněny proto, že vlastně obsah této normy zužují. Každopádně je možno konstatovat, že ani tímto není zásada legální licence porušena.

Naopak, pokud zákon soudům umožní povolit jednání jinak zakázanné, v rozporu s principem legální licence to není, ačkoliv tím je stále snížena předvídatelnost soudního rozhodování a leckdo, typicky věřitel, v důsledku toho může utrpět újmu.

Příkladem takové normy je zřejmě § 8 NOZ - "Zjevné zneužití práva nepoužívá právní ochrany". Není tam napsáno, že "zjevné zneužití práva se zakazuje", ale že nepožívá právní, tj. zejména soudná ochrany. Soudní ochrana soukromého práva přitom zjednodušeně funguje tak, že na soud se obrací ten, kdo chce donutit někoho jiného (žalovaného) aby splnil svou údajnou povinnost. § 8 dává soudu možnost říci, že žalovaný sice tuto povinnost technicky vzato má, ale jelikož žalobce svůj údajný nárok opírá o zneužití práva (tj. o své amorální jednání), tak má smůlu a nepožívá právní ochrany, tj. soud ho pošle tam, kam slunce nesvítí.

Předchozí věta je "právně-politicky nekorektní", tj. nesprávná, jelikož žalobce tuto povinnost v terminologii zákona ve skutečnosti nemá, ale měl by ji, pokud by neexistoval § 8 a zbytek právního řádu by byl jinak stejný. Praktický výsledek by ovšem byl v zásadě totožný, pokud by zákon užíval terminologii z předpředchozí (ugh) věty, a lépe se to v ní vysvětluje (aspoň mě).

Velmi důležité ustanovení o tom, že právní úkon, který odporuje dobrým mravům, je neplatný (v současném právním řádu i v NOZ, kde je ale úkon přejmenován na jednání) pak je postaveno na stejném principu jako § 8 NOZ. Není zakázáno uzavírat smlouvy odporující dobrým mravům, ale snaha věřitele domoci se jejich plnění u soudu je odsouzena k neúspěchu.